Ukrajina aneb cesta tam a zase zpátky
„Ahoj, já jsem Ondra.“
„Tak to je to překvapení, o kterým jsem ti včera říkal,“ povídá Honza, když se v sobotu ráno potkáváme. „Proto jsem se tě ptal, jestli máme vepředu tři místa.“ Podávám si s Ondrou rychle ruku, hodíme věci do auta a jdeme se rozloučit. Já s mojí největší fanynkou – maminkou, která tu čeká s krabicí koláče, štrůdlem a čajem na cestu, Ondra s mladou okatou holkou. Firemní večírek si na mě vybírá neúprosnou daň a nejsem zdaleka připravený na to sednout za volant. Je těsně před devátou. Dávám Honzovi klíčky, kontrolujeme provozní kapaliny v dodávce a vyrážíme do první zastávky – Havlíčkova brodu.
„Měl s námi jet původně Cohen, ale s ním je občas konverzace, že musím luštit mezi řádky, co po mě vlastně chce a co má za lubem,“ říká Honza po cestě na dálnici a mně dochází, že to „překvapení“, co sedí na prostřední sedačce, je ještě větší překvapení, než jsem tušil. Ale máme před sebou okolo dvanácti hodin na první zastávku, takže na seznamování bude času víc než dost.
Ondra dost klame tělem. Drobný kluk, věk pod třicet let, lehký úsměv a pozitivní nálada. To všechno ostře kontrastuje s policejní bundou s ukrajinskou vlajkou na jednom rameni a červeno-černou vlajkou na druhém. Pod ní má ještě vojenský svetr se štítkem s krevní skupinou na prsou – detail, který si fotím, kdyby se náhodou hodil k ilustraci naší cesty.
„Takže ty už jsi tam byl bojovat a teď se tam zase vracíš?“ ptám se. „Jo já už tam jsem od roku 2017. Bojoval jsem tehdy ještě proti Doněckejm v Avdijivce. Potom když sem Rusové na jaře vlítli, tak jsem byl už někdy třetí den u Kyjeva a mydlil se s nima Moščunu,“ vypráví Ondra. „No a pak když jsme je od Kyjeva vypráskali, tak mě přesunuli do Poltavky.“
Už tenhle úvod mi říká, že se mám po cestě na co těšit. Ale před námi už je Havlíčkův brod, a nás čeká rychlá zastávka u Honzy doma, kde nakládáme další krabice a pytle – civilní i vojenské oblečení, nějaké boty a další kusy výstroje, elektrocentrálu a trika. A já zjišťuju, proč se mi dnes ráno tak lepily boty ke kachličkám doma v předsíni: moli mi úplně rozežrali podrážku u zimních bot a ta se po vystoupení z auta úplně loupe. „Tak skoč dozadu, a zkus se podívat, jestli ti něco nebude,“ říká viditelně pobaveně Honza. Něco mi je, uf. Dobrá, zavíráme, jedeme dál.
„Už tehdy v Avdijivce tam proti nám stáli Rusové,“ vypráví Ondra. „Když jsme je vyhnali z pozic a potom šacovali jejich mrtvý, tak měli často na sobě psí známky ruský armády,“ říká a šklebí se při mojí poznámce o „vojácích na dovolené“. „Taky tam na nás občas vlítli v nějakým béempéčku nebo v tanku a ani se neobtěžovali přemalovat znaky a kamufláž, co používá ruská armáda. Beztak to tenkrát v Evropě nikoho nezajímalo.“
Potom přijde řeč na Kyjev a první dny války. Chci si porovnat to, co tvrdí ukrajinská média s jeho vlastní zkušeností, a tak se ptám, jestli se dá věřit těm ohromným ztrátám Rusů ze začátku invaze. „Jo, Kyjev byl pro Rusy naprostej masomlejnek. Nechci, aby to znělo blbě, ale z toho jsem jako voják ani nemohl mít radost. To nebyl boj. V Moščunu nám vjeli do města po hlavní silnici, celá kolona. My si na ně počkali podél cesty. Odpálili jsme jim první a poslední tank, tak se celá kolona zastavila. A když otevřely dveře od béteerek a chtěli se vysypat ven, byl tam připravenej kulomet, co je přejel dávkou a bylo hotovo. Ani nevylezli ze dveří.“ Uf. Šílená představa. Jak se ale takový diletantismus ze strany Rusů vůbec stane?
„Oni si asi fakt mysleli, že přijedou ke Kyjevu, a tam se na ně budou vrhat plačící Ukrajinky a házet jim kytky, protože když jsme jim probírali věci, většina z nich si vezla parádní uniformu na průvod. A co bylo zajímavý, tak některý už měli plný kapsy řetízků, prstýnků, eura, dolary… Prostě už to stihli někde nakrást.“ Nedá mi to a musím se zeptat: „Hele, co vlastně ta červenočerná vlajka, co máš na druhým rameni? To je UPA, ne? Banderovci? Jak to tam vlastně vnímaj?“ „Jo, Banderovci to taky používali, ale Ukrajinci tohle mají jako bojovou vlajku. Když jde země do války, tak používají tuhle. V době míru je to nebe nad zlatým polem, v době války je to krev na černozemi,“ vysvětluje Ondra. Zajímavé, to jsem netušil.
Míjíme Brno, Honza stále za kormidlem a dušuje se, že střídat nepotřebuje, já i Ondra střídavě klimbáme. Konečně je před námi Bratislava, kde budeme nakládat třetí část nákladu. Potkáváme se s našim „dodavatelem“ a z garáže nanosíme do dodávky několik set kilo lékárniček a gumových rukavic v papírových bednách. „To je neuvěřitelná kopa, kde jste to sehnal v takovým objemu?“ ptám se, když máme naloženou poslední krabici. „Vieš čo, radšej sa nepýtaj, lebo potom nebudeš musieť klamať.“ Dobře. Neptám se.
Ještě rychlá zastávka na čerpací stanici, kde měníme nefunkční žárovku ve světlometu, fotka na památku a už jsme zase na cestě. Další zastávka: Žilina. To už se stmívá a udržet oči na silnici je čím dál větší námaha. V Žilině nás Ondra poprosí, jestli ho vyhodíme o pár ulic vedle. Má tu část rodiny a chce se rozloučit. S Honzou zatím pokračujeme mezi domky kousek od centra, kde nám další štědrý dárce nakládá kopu termo oblečení. Teď už je to definitivně všechno. Nabíráme Honzu a pokračujeme za Liptovský Mikuláš, kde večer přespíme.
„Tak Cohen tady taky spal, předevčírem,“ říká mi Honza, když se cpeme gulášem. „No vidíš, a já si myslel, že povezeme jeho,“ odpovídám a chystám si notebook, abych stihl napsat report, než mi úplně padnou víčka. Konečně poslední písmeno, tečka… a teď spát. Ostatně, máme v plánu vstávat už v šest, takže na ponocování to rozhodně není. Ráno se budíme do vánoční krajiny. Přes noc napadlo minimálně deset centimetrů sněhu. Loučíme se za pochodu a vyrážíme. Aktuální cíl: hraniční přechod Ubľa.
„Kolik vás tam vlastně bojuje z Česka?“ zpovídám Ondru. „Jo, Čechů tam je dost, v naší jednotce jsme teď dva a vím i o dalších. Ale zajímavý, jak se to změnilo. Když jsem byl v tom sedmnáctým roce v Avdijivce, tak tam sice Češi taky byli, ale spíš na druhý straně. Rozvědka si ze mě dělala srandu, prej co tu děláš, vždyť vaši jsou támhle. To byla ale celkově jiná válka. Z tý jednotky, kde jsem tehdy sloužil ale už žijeme jenom dva. Ostatní tam zůstali.“ Nechápu ten klid, s jakým mi to říká. Ondra vysvětluje: „No není to pro každýho. Já jsem asi celkem závislák na adrenalinu. Baví mě to. Připadám si u toho živej. Nejhorší je sedět několik dní v zákopu a nic nedělat. Ale člověk musí bejt takovej. Když poprvý uslyšíš ruskou stodvaapadesátku, tak je to fakt šílenej zvuk. To s tebou třese, pak ti několik dní hučí v uších. To každej nedá.“ „A ty jsi teda voják, nebo jak ses tam ocitl?“ ptám se. „Ne,“ odpovídá, „já jsem měl těžký dospívání, chvíli jsem žil na ulici, a tohle byl pro mě způsob, jak bejt společnosti pro změnu užitečnej. Tehdy jsem dělal leda airsoft, ale na mil-sim úrovni. A paradoxně to byla lepší průprava, než měla většina Ukrajinců.“
Pak přijde řeč na šedou zónu, ve které většina dobrovolníků operuje, protože české zákony neumožňují službu v cizí armádě. „Jo, když Zeman oznámil, že zastaví stíhání dobrovolníků, tak se to hodně změnilo. Spousta kluků má teď Twitter nebo Telegram a tam dávají fotky z akcí, to dřív nebylo. Pro mě si kdysi dokonce přišla zásahovka, protože jsem jim neodpovídal na zprávy a nebral telefon. Vyšetřovali mě kvůli možnýmu terorismu, ale asi je spíš zajímalo, na který straně bojuju. Pak když jsem se vracel do Česka, už mě jenom občas zvali na kafe a chtěli vědět hlavně, jestli nevím o nějakým pašování zbraní a tak. Jinak o mě věděli úplně všecko.“ Mezitím už navigace ukazuje posledních pár kilometrů k hranici.
„Snad mi nebudou hrabat v báglu, to by byl průser,“ říká Ondra. „Cože, proč?“ „Nevím, jestli to chceš úplně vědět.“ Měl pravdu, nechtěl jsem to vědět. Dva kilometry před hranicí stavíme vedle silnice, kluci kouří a přehazujeme věci.
Máme tam i pár kousků, co sice nejsou zakázané předměty, ale mohli by celníky vyděsit, tak je dávám dopředu, aby je viděli hned, co otevřou korbu. Ještě trochu vyzdobíme boky a kapotu auta zdravotnickými symboly a jedeme.
„Humanitární pomoc,“ odpovídáme staršímu celníkovi, co vypadá jak vesnický strejda, co šel po práci na jedno. „Aká? A Koľko? Máte nejaký zoznam?“ Seznam nemáme. Sami jsme nevěděli, kolik toho bude a co všechno, takže jsme ani nic připravit nemohli. Celník je trošku napružený, ale nabízí, že uvnitř kanceláře sepíšeme alespoň nějaký odhad. Do toho ale přichází jeho mladší kolega a najednou je všechno jinak. „Tak vás tu nepustíme, všetka humanitárna pomoc musí ísť cez Vyšné Nemecké.“
Honza zkouší lehké přemlouvání, ale ne, mladý rozhodl, tak přes to nejede vlak. Zavíráme korbu a strejda v uniformě nám zatím ukazuje, proč je napružený. „Načo to tam budete voziť? Všetci sa zbláznili. Chcú, aby sa tam bojovalo do posledného Ukrajinca, však?“ cituje ruskou propagandu. „Ukrajina by mohla mať mier, ale oni chcú mať svoju veľkú Ukrajinu, a tak sa
radšej budú biť.“ Aktivně ho ignoruju a polykám spoustu vulgarit. No nic, jedeme zkusit přechod o 25 km dál na jih. Cestou ještě rozmýšlíme, jestli nebude jistější vzít to horem přes Polsko. Kéž bychom to nenechali jen u nápadu.
„Nie, nezáleží na tom, že máte 3,5 tony, humanitárna pomoc musí prejsť nákladným koridorom. A ak nemáte zoznam, požiadajte oň špedičnú spoločnosť tu hore a aspoň ho zhruba vypracujte.“ Dobře, to vypadá lépe. Paní ve spediční firmě je velmi ochotná a k vyplňování nám nabízí kávu. Honzovi se podařilo přemluvit kamioňáky, aby nás pustili, tak jedeme rovnou na kontrolu. Ještě váha. Kolik tu píšeme 500 kg? Hm, tak to je víc. Sakra víc. Slováci zběžně prohlídnou pár krabic a konečně se posouváme k ukrajinské části hranic. To už půjde snadno, ne?
Papír od Slováků nestačí, musíme vyplnit celní deklaraci. Za přepážkou jsou dvě mladé buchty a jen dvacet minut trvá všechno vyplnit a vysvětlit. Potom na druhou stranu k dalšímu okýnku. Cože? Vyplněné špatně? Dobře, zpátky k buchtám, po chvíli znovu k importu. Zase špatně?? Na potřetí vyplněno, dostáváme lístek a jdeme na kontrolu nákladu. Celník leze dovnitř, nechá si otevřít pár krabic, hrabe se v nákladu…
„Avtomat??“ Zarazí se a bere do ruky jednu potenciálně problematickou část nákladu – konverzi z pistole na pušku. „To civil. Konverze,“ vysvětlujeme mu. Bere ji do ruky a míří na nás „Hände hoch, tatatata,“ baví se. Hahaha, strašná legrace, nebavíme se my. V autě už je poslední celník, ale obrací nákladní prostor vzhůru nohama. Vypadá, že hledá něco konkrétního a konečně to nachází: noční vize a termovize. Podle něj je to vojenská výstroj. Takže konverze na pistoli byla v pořádku, ale ruční optiky mu vadí?
Nechá nás všechny krabice vynosit dovnitř a trvá na tom, že to dál nepojede. Prý je to speciální výstroj, a tu může importovat jen ten, kdo má k tou papír od velitele jednotky, které to veze. Voláme Vítkovi. „Vy jedete přes Vyšné? Tak jste normální?“ nechápe Vítek. „Jezdí se přes Krakovec, kontaktuješ humanitární koridor, napíšeš, že vezeš humanitární pomoc, a pak jenom zamáváš papírem, předjedeš kolonu až k závoře a jedeš na Kyjev!“ Vysvětlujeme situaci. „Takže vy jedete přes Vyšné, nemáte papír, vezete ty vole termovize, a ještě je napíšete do deklarace? Vole, takový věci zahrabeš někde vzadu, zaházíš to bordelem a nemluvíš o tom!“ „No jo jsme amatéři,“ odpovídám. „Tak ty tam jedeš prvně, ale to plešatý hovado vedle tebe tam jede už po čtvrtý! No nic, zavolejte Stanislavovi!“
Voláme Stanislavovi z organizace, za kterou jedeme. Papír nemá a nedokáže sehnat. Nakonec se ale najde řešení – celníci věci uloží a druhý den pro ně někdo od Stanislava přijede. „To je tak hrozně demotivující, ty vole,“ rozčiluje se Ondra, „člověk jim veze pomoc a pomalu musí ještě prosit.“ „Ty se vole hlavně moc nehejbej,“ smějeme se mu, „ať ti nic nevypadne z rukávů.“ Posíláme ho zakouřit si. Všude sice visí cedule kouření zakázáno, ale kouří tu úplně všichni včetně celníků. Konečně dostáváme do ruky lístek pro stráž u brány. Jedem, ty vole! 3 hodiny v trapu, za chvíli bude tma.
Ondra je očividně stále napružený, a tak jeho „hejt“ na Ukrajince pokračuje: „Ne, voni chtěj do Evropský unie, ale ten aparát je prostě pořád jak ze Sovětskýho svazu. Armáda to samý, ty vole. Já teď jedu do Charkova a budu tam řešit, jestli se registruju pod GUR anebo jiný velení, ideálně cizince, protože ukrajinskýho velitele fakt nechceš. To je úplně stejný jak na druhý straně. Furt stejná taktika. Pošle jednotku přes pole proti kulometu, padesát lidí mu tam zařve, tak co udělá? Pošle tam dalších padesát! Nám takhle velitel regulérně zachránil život, když se postavil svýmu nadřízenýmu a odmítl nás poslat tam, kde předtím dvě jednotky zařvaly. Pak ho za to hodili do díry a zbili, ale nebejt jeho, tak tam určitě zařvem taky,“ říká s vážnou tváří
„Měli jsme jít v noci na šturm proti kulometnýmu hnízdu. Bez noktovizoru. A rozvědka ani netušila, jestli ho oni náhodou nemaj. To by nás projel všechny jednou dávkou a bylo by. Ne voni mají fakt štěstí, že proti nic stojí ještě horší lidi, jinak by se už většina cizinců vykašlala na to tam za ně umírat.“ Když si uleví a vychladne, pokračuje: „Když je nějaká jednotka, co jede podle NATO standardů, tak to ten rozdíl hned vidíš. Problém je, že to je málokterá. Ta taky to, že spousta šikovnejch velitelů padla, a tak berou lidi z kanclů, co jsou sice třeba papírově majoři, ale reálně nikdy nezažili bojiště.“
Stavíme na kávu v prvním obchodě u cesty. Před obchodem stojí krásně rostlý pes, kouká na nás, a že mám ruce od řízků, tak mi je přichází olíznout. „To bude toulavej, takových tu je všude spousta. Často vypadají líp než ty domácí.“ A vážně, k psovi se nikdo nemá. Mezitím zase padá tma a my vyrážíme směrem na Mukačevo a Lvov. Bavíme se o nějakých zprávách, co jsem zachytil na Twitteru a smějeme se neschopnosti Rusů a nefunkčnosti jejich techniky a výzbroje.
„Ona jim ta munice občas ani nevybuchne,“ vypráví Ondra. Klukům z mojí jednotky přiletěla stopadesátdvojka přímo do zákopu, zaryla se do země vedle nich… a nic! Kdyby ta roznětka fungovala, tak už tady ani jeden není.“ Ptám se, jestli se mu dostaly do rukou nějaké západní systémy. „Jo Javeliny i Stingery většinou máme. Hrozná váha. Ale funguje to skvěle. Když jsem bojoval u Poltavky na záporožský frontě, tak jsme díky tomu drželi celej ruskej tankovej batalion v šachu. Nás tam bylo asi šest stovek, jich kolem pěti až šesti tisíc za dvou nebo tří stran. Měli jsme tam jenom dva těžký minomety, který jsme vozili sem a tam, aby to vypadalo, že toho máme víc. Furt jsme čekali, kdy nás přejedou, ale oni se báli. Protože k Poltavce je to přes otevřený pole. A oni věděli, že tam ty Javeliny máme.“
Jedeme naprostou tmou. Nikde žádná světla. Žádné lampy a ani světýlka z oken domků. Celá Ukrajina je ponořená do černočerného kabátku. Tak takhle by vypadala země bez světelného smogu? Občas mineme chodce podél cest. Všimneme si jich ale, až když je těsně míjíme, je taková tma, že i když jedeme obcí, sotva jdou vidět domy u cesty. Projíždíme druhý vojenský checkpoint, blíží se Stryj. Ondra zase na chvíli usnul. Těsně před Stryjem vidíme probliknout světla za horizontem. „Něco blejskalo.“ „Jo, viděl jsem.“ „Raketa?“ „Možná. Nebo pévéóčko. Tamtím směrem je Lvov, tohle mohlo bejt tak 30-40 km odsud,“ přemýšlí Honza nahlas. Naposledy tankujeme a střídám Honzu za volantem.
„Zatím ta cesta není tak hrozná, jak jste strašili. Ta silnice byla v pohodě,“ říkám po pár kilometrech. „Počkej, to ještě přijde,“ varuje mě Honza. A vážně. Jedeme cestou posetou dírami, kam by se bez problému vešlo celé kolo. Teď už chápu, proč se pořádají sbírky na SUV pro vojáky. Není to zhýčkanost, ale nutnost, pokud má člověk jezdit rychle. „Jeď prostředkem, když něco pojede proti, tak se vyhneme,“ radí Honza. Valíme to silnicí, podél které jsou po celou cestu domy. Jako jedna nekonečná obec. Předjíždíme každou chvíli přes plnou – prý se to tak musí, jinak se tu nikam nehneme. BUM! Sorry, tak tuhle díru jsem neviděl.
Konečně vjíždíme do Lysce. Máme strašné zpoždění. Ondra vyskakuje z auta a volá dalšímu klukovi z Česka. Prý přijede s autem, naloží se a hned musí vyrazit, aby stihli zítra registraci v Charkově. Charkov je dalších 1 100 km. Teprve tady si člověk uvědomí, jak ohromná země to je. Já zatím lezu na korbu a probírám věci, abychom kluky na cestu vybavili.
„David, čau,“ představuje se mi Ondrův kolega. Ani David nevypadá jako voják, spíš jako skautík. Malý kluk v kulichu, pod ním zrzavé vlasy a fousy, brýle a nepadnoucí uniforma. Berou si elektrocentrálu, pár powerbank, ponožky, termo spodky, kukly… naplní kufr, rozloučí se a zmizí do tmy. My jdeme do místní školy, kde máme strávit noc a kde teď přespávají uprchlíci z východu. Vítek a Jarda nás vítají vodkou a salámem. Vzhůru už je kromě nich jenom školník Sergej, původně ukrajinský Rus z Kramatorsku. Ve škole nejde Wi-Fi, ale elektřina drží a Honza mi dělá hotspot, abych mohl napsat report. Během toho za mnou přichází Sergej a chce si povídat. Mluví ukrajinsky, já odpovídám česky a většinou si rozumíme. Když ne, mávne rukou a vypráví dál. Report je hotov. Konečně usínáme.
Ráno vstáváme v osm a probíráme plán: V devět je minuta ticha na radnici, potom poděkování dobrovolníkům, potom zajedeme do rehabilitační nemocnice pro veterány, vezmeme klíče od skladu a vyložíme věci. V deset hodin maximálně vyjedeme. A jak říkáme, tak děláme. Na radnici starosta informuje místní o padlém klukovi z Lysce a o generátorech v místní škole, kam si můžou chodit nabíjet telefony a počítače. Potom otočka v nemocnici, vykládka věcí, rychlé rozloučení s Vítkem a Jardou, společná fotka …a s Honzou svištíme na Ivano-Frankivsk. Na poštu. Pro známky.
Ve městě je až překvapivě živo. Na první pohled to tu vůbec nevypadá jako město zasažené válkou. Jediná věc vybočující z jakékoliv normality jsou všudypřítomné generátory na ulicích. Každý obchod i restaurace mají svoje. Tady je pošta, jdeme! Vybíráme známky, během toho dvakrát vypadne proud. Jdu si vybrat hřivny pro zaplacení, kartou to nejde. Dalších 30 minut stojím frontu na bankomat. Je jich tu pět vedle sebe, přesto to rychleji nejde. Potom platíme a zase honem do auta
. Před polednem necháváme Ivano-Frankivsk za sebou a míříme ke Lvovu a na Krakovec.
„Ten Krakovec projedeme rychle? Jak to tam vypadá?“ ptám se Honzy. „Tam je to většinou dobrý. Jsou tam kolony, ale všichni čekají na svůj pruh. My máme EU pasy, tak je předjedeme a půjdeme rovnou na kontrolu.“ Míjíme jednu z posledních funkčních elektráren. Krajina kolem najednou vypadá, jako by někdo nastříkal stromy, trávu i domy stříbrnou barvou. Mrznoucí kapičky prosvětluje slunce a vytváří tuhle bizarní podívanou.
Doprava z ničeho nic zhoustne a během pár set metrů se úplně zastaví. „To už jsou hranice? Jak jsme daleko?“ „Podle navigace padesát. Tak možná nějaká nehoda, nebo někdo zůstal viset na ledu.“ Fronta se konečně mírně pohne. V protisměru je prázdno, a tak osobáky vytvoří prostřední pruh a začnou se sunout kupředu. „Dobrý jede to,“ oddychne si Honza. Jenomže za pár set metrů už zase stojíme. V levém pruhu zastavilo policejní auto a příslušníci organizují kolonu, aby mohly projekt kamionu v protisměru. Honza se jde zeptat, jak to vypadá a jestli nás pustí – že jsme Češi s humanitárkou.
„Nepustí nás. Takhle to je až na hranice,“ říká Honza rezignovaně. „To je ale na několik dní!“ říkám v mírné panice. „Hele, otevři telefon, zkusíme najít nějakou objížďku na jinej přechod. Kudy se dá projet na Medyku?“ Nacházím úzkou silničku, která začíná dvě stě metrů před námi a vine se
skrz vesnice. „Za dvě stě metrů doleva. Snad to bude protažený.“ „Dobře, jedem,“ říká Honza a posílá to do protisměru, policistům řekneme, že chceme doleva a pouští nás. Tak snad.
Po zmrzlém tankodromu mezi vesnicemi najíždíme na silnici k Medyce. Jede to, super. Dvacet kilometrů projedeme bez problémů, pak se opakuje situace z Krakovce. 15 kilometrů od hranic. O dost lepší, ale pořád špatný. „Hele, to tam asi špuntuje ten kamion, co vjel do levýho, ne? Když uhne, tak by to mohlo jet.“ Po půl hodině čekání Honzovi dochází nervy. Leze ven a úkoluje mě. „Sedni si za volant. A až ti ukážu, tak to prorvi, jo?“ Vidím, jak Honza rozčileně gestikuluje na řidiče kamionu a potom zastavuje dopravu v protisměru. „TOME!! JEDEM!!“ Plný plyn, levý pruh a valím to před kolonu, Honza naskočí a před námi je úplně prázdná silnice, lemovaná u kraji kamiony až k hranicím. Ještě poslední vojenský checkpoint a je to.
Ukrajinsko-polská hranice je úplně zmrzlá. Auta mají problém se rozjet, ale naše Iveco má kvalitní pneu, a tak se pomalu suneme ke kontrole. Ukrajinská je rychlá, Poláci jsou důkladní. Mladý celník prochází úplně každé zákoutí. Dokonce chce otevřít kufr pod korbou, o kterém jsme ani nevěděli, že tam je. Jenže od něj nemáme klíče. Lehce vypáčí plast, posvítí dovnitř, nic nenachází. Když leze do skříně, suverénně si jedním pohybem ruky vytáhne schůdky zpod podlahy. „Ty vole. To má schůdky,“ koukáme s Honzou pobaveně. My na to celou dobu lezli jak opičáci.
Konečně se nám otevírá brána a před námi je dlouhá rovinka. V první obci za přechodem je Mekáč. „Stavíme. Já chci teplý jídlo,“ oznamuju a objednávám si to největší menu s největším burgerem. Honza si mě pobaveně fotí. Vypadám totiž jako dítě, co zažívá svoje první Vánoce. „Takže Polsko dám já, a ty se odvezeš do Brodu přes Česko?“ „Jo,“ souhlasí Honza, „zkusím se trochu vyspat.“ Za Přemyšlí najíždíme na dálnici. sice je tu povolená rychlost 140 km/h, ale to je bez šance. Začíná hustě sněžit a silnice je viditelně omrzlá. „Hele, Grady!“ ukazuje Honza na kolonu s rozsvícenými majáky jedoucí v protisměru. Potom usíná, takže už nevidí další kolonu s obrněnými vozidly schovanými pod plachtami.
„Hergot, je to led, nebo je to jenom mokré?“ říkám si pro sebe. Půl kilometru na to dostanu odpověď. V protisměru stojí auto s rozsvícenými výstražnými světly otočené čumákem do protisměru a opřené o svodidla. Beru do ruky telefon a chci volat 112. Pak mi dojde, že jsem v Polsku, nejspíš se nedomluvím a vůbec netuším, kde jsem. Ale míjíme další auta, někdo jim určitě pomůže. Snad. Dálnice teď vypadá jako průlet mezi hvězdami ve Star Wars. Jsem Han Solo a vedle mě dělá hrdelní zvuky Žvejkal.
Konečně silnice dovoluje jet stodvacet. Ale pro změnu se z každého předjíždění kamionu stává adrenalinový zážitek. Silně fouká a vzduch, co kamiony tlačí přes sebou se opírá do naší skříně tak, že mě několikrát málem odfoukne do levé škarpy. To bude dobrý. Valíme! Na navigaci se pořád zvyšuje čas dojezdu. Už o víc než hodinu a půl. Konečně česká hranice. Střídáme se za volantem, zapínám data jdu psát report.
Kolem druhé hodiny ranní vjíždíme do Havlíčkova brodu. Honza se odveze domů a mě čeká další hodina a půl za volantem. Mám v sobě několik kafí, půl litru energeťáku, ale stejně sotva dokážu koukat na cestu. „Hlavně dobře dojeď,“ loučíme se s Honzou. Silnice jsou jen lehce vlhké. Po Ukrajině a Polsku je to ta nejlepší část. Půl hodiny po třetí ranní konečně přijíždím do logistického centra v Chrášťanech. Strávil jsme v autě 16 hodin. Moje nohy ztuhly do pravého úhle v kolenou a málem si rozbiju hubu, když se snažím vylézt. Teď ještě vrátit auto, taxi domů a v půl páté konečně ulehám.
Mise splněna.
Na tomhle místě se sluší to celé shrnout a poděkovat pár lidem:
- Akce trvala tři dny, z toho skoro čtyřicet hodin jsme strávili v autě
- Podařilo se nám provézt 1 100 kilo materiálu
- Poskytli jste 1 400 lékárniček, tisíce gumových rukavic
- Desítky setů termoprádla a desítky párů ponožek, bundy, svetry…
- Poslali jsme lidem na frontě tři benzínové generátory
- Vybavili jsme několik českých bojovníků a zdravotníků do teplot pod nulou
- V dalších dnech z lékárniček vytvoří další lidi balíčky pro frontu
- Díky Martinovi, který poskytl skoro půl tuny zdravotnického materiálu
- Díky Branislavovi, který sám nakoupil několik beden termoprádla
- Díky Alza.cz, že nám na poslední chvíli poskytla auto na celou akci
- Díky všem, kteří poskytli jednotlivé kusy a krabice s pomocí
- Díky těm, co poskytli finanční podporu nebo se jinak angažovali
- Snad jsem na nikoho nezapomněl! Jestli ano, nezlobte se na mě.
Peníze, které jsme neutratili (cca 60 000 Kč) využije Vítek a jeho operace Kyseláč, neboli První dobrovolnická rehabilitační nemocnice v Lysci. Část materiálu si také po domluvě naberou kluci z Team 4 Ukraine (Fénix).
A protože vám nemůžu říct zdaleka všecko, můžete nechat pracovat fantazii a třeba si domýšlet, proč Ondra strávil 3 hodiny na hranicích se založenýma rukama, nebo co měl na dně batohu. Já si to nechám pro sebe.
Tak to je celý příběh, dámy a pánové. Víc toho není. Ten ukrajinský se ale pořád píše. A nebojte, Ukrajina vyhraje. Protože s takovouhle podporou od vás všech prostě nemůže prohrát.
Jen to nesmíme vzdát! 😉