Děsivé dědictví? To teda!

Režisér Ari Aster je pravděpodobně psychopat. Jinak si nedokážu jeho scénáře a filmy vysvětlit. Možná proto jsou jeho horory tak... znepokojující. Lepší slovo mě nenapadá. Na rozdíl od jiných tvůrců v hororovém žánru totiž pochopil, jak se vytváří dlouhotrvající napětí. A že laciné lekačky, klišé s otáčející se kamerou a odrazem v zrcadle možná ocení divák, který vidí první horor v životě, ale pak se to rychle okouká.


Lidé mají tendenci srovnávat Děsivé dědictví (v orginále Hereditary) s jeho druhým celovečerákem - Slunovratem (Midsommar). A jelikož jsem nejdřív viděl ten druhý zmíněný, musím říct, že to srovnání je na místě. Oba filmy se rozvíjí v první třetině poměrně pomalu. Poznáváte postavy skrze uvěřitelné situace a dialogy a vlastně máte pocit, že víc než na horor koukáte na nějaké psychologické drama. Postavy mají totiž vždycky nějaká hluboká traumata a jejich vztahy jsou silně disfunkční.

No a pak se to všecko pos**e...


A od té chvíle je to skluzavka do šílenství, které postavy prožívají zároveň s divákem. Žádná klišé s duchem, co zhasíná světla, otevírá kliky a tak se postavy musí rozdělit, aby pro něco došly. Ne. Prostě houstnoucí a čím dál nepříjemnější atmosféra a občasný "gore", který tu ale není proto, aby diváka šokoval. Má tu zkrátka svůj smysl z hlediska příběhu. Ale zatímco u Slunovratu jsou strůjci všeho šílenství lidé z masa a kostí, v Děsivém dědictví má šílenství svůj původ v nadpřirozeném světě.


Oba filmy také spojuje kvalitní scénář, dobře vybraní a dobře hrající herci a dokonce podobně končí. U jiných filmů bývá tvorba "jako přes kopírák" spíš na škodu. Nicméně i kdyby Ari Aster i příště chtěl kopírovat podobnou šablonu, milerád mu to odpustím. Jednak to funguje, a jednak se to dá jistě naplnit dalšími příběhy.


Už teď se těším na jeho "hattrick"!


9/10

Štítky: