Dějiny píšou vítězové. A těch je...

Nedávno jsem strávil dvacet minut na Youtube sledováním videa, ve kterém je pouze statická mapa Evropy a na ní se mění územní celky a jména jejich vládců, tak jak po sobě následovali. Od roku 400 před Kristem až do roku 2017.

Ne, vlastně trochu kecám. Strávil jsem na něm minimálně dvě hodiny, protože jsem si ho neustále zastavoval a mapu studoval, a několik dalších hodin jsem vedle toho brouzdal na Wikipedii, abych si zjistil něco o státech a jménech, o kterých jsem nikdy neslyšel.


A zjistil jsem dvě věci...


Ta první je, že o historii Evropy vím ve skutečnosti úplnou tužku. Ačkoliv jsem gymplák, co čtyři roky trávil studiem Politologie a o historii se vždycky tak nějak zajímal, u videa jsem si připadal jak Neználek. Upřímně, vy jste v dějepise slyšeli např. o Córdobském chalífátu? Na sto let to přitom byl nejvíce rozvinutý státní útvar v Evropě, centrum obchodu, vědy, medicíny a řemesel. Já teda ne. Ostuda.


Ta druhá je, že se ve mě prohloubil odpor k počešťování. A to zejména vlastních jmen. Chápu, že některá cizí jména můžou být složitá na vyslovení, ale když používáme jejich české ekvivalenty, může se stát, že to ovlivní naše vnímání dějin.


Vezměme si našeho velkého "Čecha", sv. Václava. Je poněkud rozdíl, když ho oslovujeme Václav, nebo Wenceslaus. Přitom právě druhá varianta je zřejmě jeho dobové jméno. Je i rozdíl, když řekneme, že Karel IV. (taky Wenceslaus) pocházel z rodu Lucemburků, nebo z rodu Luxembourg. Původ rodu je přitom někde ve francouzských Ardenách a sám Karel IV. byl po matce Čech a po otci (otec rozený Jang) Němec s francouzskými předky. A korunován byl králem Římsko-německé říše (oblast dnešního Německa, Belgie, Nizozemí, Švýcarska a části Itálie) o rok dříve než králem českým.


A když se začtete na anglické verzi Wikipedie - která je na rozdíl od té české velmi podrobná a velmi kvalitně ozdrojovaná - do dalších článků o české historii a českých dějinných postavách, snadno zjistíte, že se výklad a kontext některých milníků našich dějin poměrně liší od toho, co si pamatujete z učebnic.


Školní dějepis má totiž jeden neduh. Vykládá dějiny z národní perspektivy, zřejmě aby posiloval jakési vlastenecké cítění. Není to nutně špatně a zřejmě to není česká zvláštnost. Zcela jistě se to děje v každém státě. Dějiny přeci jen píšou vítězové.


A každý stát, který přežil do současnosti, má svým způsobem právo se za vítěze považovat.


-----


Video tu: https://www.youtube.com/watch?v=IpKqCu6RcdI

Další čtení