Nenormálně bipolární

To je nejen úděl hlavní postavy, ale i můj postoj k tomuhle muzikálu. Dokonce jsem si to musel nechat uležet skoro půl roku, abych správně vyjádřil, co se mi po představení honilo hlavou. Je v něm totiž spousta věcí, co si zaslouží pochválit, ale minimálně stejně tolik, které si u mě kytičku nevysloužily.

Začněme tím pozitivním.

Psychické poruchy rozhodně nejsou lehké téma ke zpracování a v tomhle ohledu dělá muzikál problematice velmi důstojnou službu. I díky tomu jeho původní, více než deset let stará Broadwayská verze, sesbírala řadu cen. A protože jsem s jednou depresivní/bipolární bytostí trávil rok života, ta zoufalost a bezmoc postav ve mě dost silně rezonovala.

Hudební složka není nikterak složitá, jedná se ostatně o pop-rockový muzikál, nicméně písně jsou příjemné, nejsou vlezlé, jak to u velkých muzikálů bývá, a kapela je interpretovala bezchybně.

Velkou pochvalu si zaslouží taky většina postav, zejména "děti" - postava syna, dcery a jejího přítele, resp. jejich obsazení. Všichni byli ve svých rolích maximálně přirození a ve zpívaných pasážích autentičtí a sebejistí, zejména pak Štěpán Klouček alias Henry a jeho láska, dcera Natalie, kterou hraje Kateřina Herčíková.

Hudební divadlo bez zvuku

No a tím se dostáváme k negativům. Zatímco většina postav mě vyloženě bavila, ústřední postava matky v podání Daniely Šinkorové táhla za slabší konec. A to především při zpěvu. Daniela má nepříjemné výšky, a ty mi na balkonu skoro trhaly uši. To bohužel podtrhl celkově špatný zvuk, kterému nepomohlo ani sezení u stropu na balkonu. Divadlo Na Prádle zkrátka není primárně hudební divadlo, a bylo to hodně slyšet.

Nejvíc mě ale týral otrocký a neoriginální český překlad písní. Doma jsem si dokonce musel vyhledat a pustit pár písniček v originálním jazyce, protože jsem nevěřil, že by předloha byla tak pitomá. Autorka překladu má sice za sebou desítky přeložených her a muzikálů, ale podle životopisu není textařka, což se tu silně projevilo. Jestliže český pop si libuje v nadměrném používání gramatických rýmů se slovesy v infinitivech, tady by člověk těžko hledal něco jiného. Jít, snít, spát, vát, plát, být, mít... ale no tak!

Nesahejte mi na Hamiltona!

Moje první myšlenka po opuštění sálu byla, že se mi to líbilo, ale mnohem radši bych to viděl jako činohru. Potom, co jsem si poslechl původní znění, změnil jsem to na: mnohem radši bych to viděl v originále s titulky. Některá díla prostě překladem trpí. Paradoxem je, že po celou dobu představení běžel na obrazovkách vedle pódia simultánní překlad do angličtiny.

Nicméně běžte na to. Pokud nejste muzikanti, textaři, nebo podobně postižení lidé, moje výtky můžete s klidem ignorovat a představení si jistě užijete.

Já se spíš děsím chvíle, kde se p. Čtveráčková rozhodne přeložit Hamilton.