Historky ze studia: Pojďme to zprasit
Občas vás vesmír nutí zamyslet se nad vším, co děláte. Vezměte si například tuhle historku:
Vytvořil jsem si doma malý studio, a tak se občas stane, že ke mně přijde nahrávat i někdo cizí, kdo si chce udělat demo nebo vyzkoušet jinou aranž a podobně. Vzhledem k tomu, jak technologie pokročily, není těžký udělat i velmi slušnou nahrávku na desku. Pracovat s lidmi na jejich věcech mě většinou skutečně baví. Hledáme zvuky, nástroje, ladíme drobnosti, připravujeme podklady pro další práci.
Tentokrát to ale bylo úplně jinak.
Vlastně od samého začátku. Zatímco většinou muzikanti chodí přesně na čas, aby všechno stihli, na úvod přišlo zpoždění hodinu a půl. Ale co, budou se nahrávat jen dva tři nástroje plus nějaké ozdoby, to se stihne. Ne?
Po prvních notách jsem tomu věřil už o něco méně. Kytarista-zpěvák se nijak netajil tím, že neumí moc zpívat a vlastně ani hrát. I na několikátý pokus byly stopy plné chyb, které by lehce slyšel i úplný laik. Co mě ale překvapilo, bylo, že největší problém pro muzikanty nebyl fakt, že jsou tam slyšitelné chyby, ale to, že jsou SLYŠITELNÉ.
Kapela totiž byla zvyklá naživo hrát se silným zkreslením všeho a ohromným hallem, který podobné věci rozpouštěl do koule zvuku a čistě sejmuté nástroje i hlas byly najednou nepřípustné. Další dvě hodiny jsme tedy hledali způsoby, jak ten zvuk co nejvíce zkazit. Skutečně zkazit. Nebo abych citoval: zprasit. Namísto do kvalitního mikrofonu se zpívalo na levnou handku přes malé kombo se zkreslením a z něho teprve zpátky do mikrofonu. Stejně se snímala akustická kytara i basa.
Cajon byla kapitola sama o sobě. Dvacet minut jsem jen rovnal jednotlivé údery na správné doby, protože se rozjížděly jak zuby anglického venkovana. Když byly všechny stopy hotové, každý nástroj hrál trochu jinak. Kytara, basa a cajon nešly téměř nikdy spolu. A hlas - ten měl na sobě tolik efektů, že zněl jak nahraný na první magnetofon někde ve skladovací hale.
Já byl čím dál víc frustrovaný tím, co vzniká, ale kapela byla poměrně spokojená. Když mi o pár dní později napsali že by potřebovali ty stopy poslat jednotlivě, protože jim nějaký producent doladí mix, skoro jsem se styděl za to, co si o mě producent pomyslí, až stopy uslyší.
Písnička nicméně dostala o kapku lepší mix od profíka, přirozenější zkreslení i hall a... o pár dní na to ji nasadilo Radio 1 do své Velké sedmy. Au. Když jsem totiž v létě posílal do stejné hitparády jednu vlastní nahrávku, nedočkal jsem se ani generické odpovědi. Žádné "díky, ale nevybrali jsme ji". Nepřišlo zpátky vůbec nic.
A to jsou přesně chvíle, kdy si říkám, jak jsem rád, že hudba mi zůstala jenom jako koníček. Něco, co mě naplňuje bez ohledu na to, komu dalšímu se to líbí. Jasně, i tak je to teď pro mě sakra velká reflexe. Že dělám něco úplně špatně. Že i když jsem vyrůstal u hudby, studoval text na hudební škole a hudba má neuvěřitelný vliv na všechno, co dělám, možná jí nakonec vůbec nerozumím.
Jenže víte co? Já si to budu asi dál dělat po svým.
Protože jinak by mě to nebavilo.