Barvit či nebarvit ptáče?

PRVNÍ SLOVO, KTERÉ MĚ NAPADÁ?

Řemeslo. Jednoznačně. Potom dvě podobná slova: syrovost a surovost. O Nabarveném ptáčeti se toho napsalo hodně, a právě tahle slova vytvořila určité očekávání, místy přerůstající ve zbytečné obavy. Snímek není totiž zdaleka tak nezvladatelný, jak se nám snažily první ohlasy namluvit a skoro si říkám, jestli to nebylo jen promyšlené PR nebo způsob, jak si vyselektovat z diváků ty, co o podobné snímky skutečně stojí. Z promítání v Městské knihovně neodešel nikdo, aspoň myslím. Moc jsem po lidech popravdě nekoukal. Stejně jako oni jsem tři hodiny mlčky koukal na plátno a vstřebával všechno, co nám Marhoul lopatami servíruje. A není toho málo. A nemlčel jsem jenom já, mlčelo i plátno. Marhoul dialogy nerozdává na potkání. V devíti jednotlivých kapitolách filmu se údajně dohromady mluví jen 9 minut a nejvíc toho říká právě ticho. Technika, na kterou jakoby dnešní filmaři zapomínali: Ticho, které hraje. (Při sledování mě napadl jeden starší Marhoulův snímek - Tobruk. Už tam byla značná část filmu vyprávěná šelestem pouštního větru a výbuchy bomb.) Podstatná část dialogu se ovšem bude odehrávat uvnitř vás. Dialogu s vlastním svědomím. A když jsme nakousli určitá podobenství, napadá mě celý jeden žánr, který mi film místy připomínal: staré americké westerny jako je např. Tenkrát na západě. Marhoul totiž pro své dílo zvolil (logicky) černobílý film. Ale není to jen absence barev, která diváku připomíná staré klasiky. Je to i práce s kamerou, která je často velmi statická, libuje si v detailech, úsporném střihu a až fotografické kompozici každého záběru.

NEVĚŘTE VŠEMU, CO JEDNA PANÍ POVÍDALA Co se týče avizované brutality, nemyslím si, že právě tohle slovo popisuje správně, co se místy na plátně odehrává. Ano, je tu sice všudypřítomné (fyzické i psychické) mrzačení, zabíjení, dokonce se objeví i pedofilie a bestialita, ale režisér naprosto správně nechává většinu těch hrůz na divákově fantazii. Ukazuje jen to, co je nezbytně nutné. Nevyžívá se v krvi, ani se nesnaží samoúčelně šokovat. Nabarvené ptáče není film pro každého. Není to polopaticky natočený Hollywoodský biják. Je to komplexní materiál o hrůzách naší nedávné historie, proměnách lidí tváří v tvář tomu nejhoršímu v nás a o tom, že někde tam na konci, možná bude záblesk naděje. Přesto - nebo možná právě proto - si myslím, že by ho měl každý vidět. Jednou. To bohatě postačí. 9/10

Další čtení