Impro aneb štěstí je droga

"Štěstí je droga a my jsme její dealeři."

Tak zní jeden (neoficiální) slogan Školy Improvizace. Tak určitě. Tyhle ezo-řečičky o štěstí úplně miluju, říkal jsem si ještě někdy na podzim loňskýho roku. Tou dobou jsem ale Školu improvizace už třetí rok doprovázel jako muzikant, při jejich závěrečnejch představeních a byl jsem na vážkách. Na jednu stranu mám v sobě přirozenej odpor k čemukoliv, co smrdí seberozvojem, protože je to pro mě jedno z nejvíc znásilněnejch slov ústy nejrůznějších diletantů. Na druhou stranu jsem nerozuměl tomu, co se přede mnou odehrává.

Naprosto nesourodá skupina lidí co do věku, pohlaví, zájmů a pracovního zařazení předváděla půlrok co půlrok neuvěřitelnou a neuvěřitelně sehranou show. A o to větší šok přicházel po představení, kdy měli "herci" tzv. závěrečnou reflexi. Devět z deseti přiznání by se dalo opsat nějak takhle: "Vůbec nechápu, co se tam teď hodinu dělo, ale zažil jsem absolutní nirvánu."


A potom se lidi rozpovídali o tom, jak měli sociální fobie, jak nedokázali mluvit před lidma, jak se neuměli seznamovat a navazovat kontakty, jak si připadali bez smyslu a bez energie... a jak se všechno za 13 tejdnů změnilo.

Vážně? Tihle lidi?


A tak se stalo, že jsem na začátku roku 2018 začal dělat "aplikovanou improvizaci", jak tomu ve ŠI říkaj. Nebudu lhát, první tři lekce jsem se musel hodně kousat, abych vydržel. Nemám totiž rád lidi. A tím spíš nemám rád cizí lidi. Na večírcích a v barech je většinou dost tekutin, který to ve mě dokážou vypnout, ale najednou jste na workshopu, kde není žádoucí bejt pod obraz a chce se po vás účast v mnohdy velmi kontaktních hrách.


Jsem hlava analytická, takže jsem často věděl, proč tu kterou hru děláme. Jenomže o to víc se prohlubovala moje skepse: Takže... já už vím, do čeho mě ta hra manipuluje a navíc nevěřím, že mě tam zmanipulovat dokáže. To přece nemůže fungovat!

Funguje to.


Škola Improvizace je geniální. Každá hra, kterou na lekci děláte, je totiž takovej malej docent Chocholoušek, kterej vám ale neříká, co děláte špatně nebo jak to dělat dobře. Jen vám pomáhá si uvědomit, co, jak a proč děláte, a kde se tyhle věci ve vás berou. Skrz jednoduchou hru vám dokáže vysvětlit velmi složitý věci, který s sebou taháte jak kufry se štěrkem.


Jsou to věci, kterejch se nezbavíte - jsou součástí vašeho já celej život a není možný je jen tak ze dne na den odříznout. Ale ve chvíli, kdy tyhle věci místo podvědomě, děláte "uvědoměle"... prostě je jednoduchý je v krizový chvíli nedělat. A stejně jako na lekci, si z výzvy, která před váma stojí, udělat hru.



Nech se překvapit. Nenech se zaskočit.

To už je oficiální slogan kurzů. Co si pod tím představit? Asi to, o čem je improvizace nejvíc: nečekaná situace je kámoš. Příležitost. Je to nabídka, kterou se nemusíme bát přijmout. Že se to nepovede - nevadí! Chyba je kámoš číslo 2. Chyba nás učí. A ve chvíli, kdy si neděláme starosti z toho, jak něco dopadne - přichází štěstí.


Moje absolutní nirvána se dostavila na Improvíkendu. Víkend s 60 dalšíma lidma před koncem prvního semestru. Dva dny a dvě noci plný neuvěřitelný energie, smíchu a... seberozvoje. Když jsem na víkendový reflexi říkal, že jsem tam zažil pocit naprostýho štěstí, připadal jsem si jako nějaká ezo-pipka, co došla k osvícení. Jenže na rozdíl od ní jsem to myslel smrtelně vážně. Nebyl to jen blok a další obrana před světem lidí.


Během letního Festivalu improvizace se potom poprvý naplno projevilo, že se ve mě něco hnulo. Přihlásil jsem se do ad hoc soutěže o nejhoršího improvizátora. Úkol: minuta na jevišti, která má bejt maximálně špatná. Jako kdyby naši lektoři Ondra a Vanda tušili, že je to můj největší děs. Vystoupit na pódium a nebejt dobrej. Když mi odzvonili konec, věděl jsem s jistotou jednu věc:

Tohle chci dělat celej život.

Protože impro je droga. Tak si najděte svýho dealera.

Další čtení