Youtubering, Color Run, Zeman…

V roce 2014 proběhl v Británii průzkum mezi mladými lidmi (16-25 let), kde se jich ptali na jejich vysněnou kariéru. Výsledek ankety překvapí hlavně předrevoluční děti. Pro téměř 40 % z nich je vysněnou prací „Youtuber“.

Jste-li ročník, mající jedničku na místě tisíců, jen těžko budete trávit večery sledováním některého z mnoha kanálů na Youtube, kterými se nastupující generace baví. Ba co víc – pravděpodobně nebudete ani rozumět, proč by to někdo chtěl dělat. A přitom mluvíme o kanálu, který denně sleduje skoro 135 000 mladých do 25 let (a v Británii dokonce 55 % mladé populace). Kladete-li si ale otázku, v čem jsou Youtubeři tak dobří, jdete špatnou cestu. Nejsou dobří.

…a přesně proto jsou zajímaví!

NENÍ DŮLEŽITÉ VYHRÁT...

Být nezajímavý, nemít žádné speciální schopnosti, a přesto vydělávat stovky tisíc měsíčně, to je sen dnešních dětí. Proč by se učili algebru nebo nedej bože chemii, když můžou hrát na počítači a ještě za to dostávat tučně zaplaceno? Ale kéž by to končilo tam.

Procházíme zvláštním obdobím krize hodnot, kdy jsou tradiční elity na ústupu a nahrazují je „hrdinové z lidu“. Snad za to může proměna celé kultury, kdy se neustále větší pozornost věnuje jedinci namísto jeho roli v celé společnosti. Facebook, Twitter, Instagram, Snapchat - to všechno nás učí, abychom byli sobci. Já! Já! Já… já jsem neustále v domnělé záři reflektorů. Tady je moje snídaně, tady cvičím, tady si dávám koktejl, tady jsem na vyhlídce... lajkujte krucinál!

A do toho jsme bombardováni tunami článků a „motivačních“ obrázků, které nám dokola opakují, že stačí být sám se sebou spokojený a mít se rád. Že jsme úžasní takový, jací už právě teď jsme. A ten, kdo říká něco jiného, si prý nezaslouží naši pozornost. Jakákoliv kritika, byť konstruktivní a dobře myšlená, je automaticky odsouzená k uvěznění v kolonce "hejt".

VŠICHNI JSOU VÍTĚZI!

Současná většinová společnost nechce být lepší. A rozhodně nechce nikoho, kdo by jí říkal, že může, nebo že by dokonce měla být lepší - to je tak leda pro metropolitní liberály, co po práci chodí na jógu a sojové latte. Jasně tak rozhodla v posledních dvou prezidentských volbách a dokazuje to i popularita akcí, kde ultimátním výkonem je zúčastnit se. Medaili dostanou všichni, kdo přijdou. Ale proč se potom vůbec snažit?

Zatímco my chtěli být jako dospělí astronauti, piloti, doktoři a sestřičky – všechno ve skutečnosti povolání, které mají velmi vysoké nároky (krom popeláře, ale však víte, proč byl naším vzorem) – dnešním idolem je člověk, který má stejné nedostatky jako my. Člověk, se kterým se můžeme okamžitě ztotožnit. Ne za deset let, až vystudujeme.

Teď a tady.