Pochyby

Na duši hmoždíře, na srdci čepele. Co duše rozdrtí - to srdce semele. Taková kašička snadno se polyká a z ní pak vyklíčí v žaludku osika, která i v bezvětří celá se zachvěje. Když ten strom zmohutní, řeknem si: pozdě je chtít, aby na větvích visela jablka. Třeseme korunou jako ta osika, ačkoli do dlaně stále nic nepadá. S podzimem uvadnou listy i nálada a ten strom, o který nikdo se nestará, zázrakem přežije v mrazech až do jara! Co duše rozdrtí - to srdce semele, nechejme příště vše u paty postele.